To, jak vypadám a jak se projevuji vůči ostatním, jsem začala hodně řešit v pubertě – přicházely změny, které se mi nelíbily – rostla mi prsa, boky, objevilo se akné a mastná pleť. Do té doby jsem byla vždycky oblíbená, hezká holka se samýma jedničkama. Z okolí a rodiny začaly přicházet poznámky na můj vzhled a až zpětně si uvědomuji, jak moc mi to ubližovalo, i když to třeba ten člověk tak nemyslel, strašně mě to zraňovalo. Měla jsem pocit, že nejsem dost dobrá, že mě lidi nebudou mít rádi proto jak vypadám a kdo jsem. S kamarádkou jsme začaly číst fashion časopisy, sledovala jsem různé seriály a nabyla jsem pocitu, že musím být hubená, bezchybná, dokonalá pro druhé.

Do deníku jsem si napsala – až zhubnu a budu mít krásnou pleť, určitě potkám toho, kdo mě bude milovat.

Svému prvnímu partnerovi jsem neřekla, že jsem panna, byl o několik let starší a já myslela, že by se mu to nelíbilo a nechtěl by mě. Vymyslela jsem si proto historky o tom, co už jsem všechno zažila a doufala, že nic nepozná. V partnerství obecně jsem se vždycky bála projevit svůj názor, říct, že něco nevím nebo s něčím nesouhlasím. Dlouhá léta jsem předstírala orgasmus, aby byl ten druhý šťastný a spokojený.

Asi v 17 jsem začala hodně sledovat, co a kdy jím, počítala jsem kalorie, nejedla, pak se zase přejídala. Postupně jsem si vypěstovala bulimii. Nejdřív jsem zvracela jen doma, později i ve škole, na brigádě, na dovolené. Nikdo si ničeho nevšiml a já měla pocit, že jsem našla geniální způsob, jak nepřibírat. Vydrželo mi to několik let, až po nástupu na VŠ jsem si uvědomila, že nejsem šťastná a měla bych se k tomu nějak postavit.

Dnes je mi 30 – chodím pravidelně na terapii a učím se mít se ráda i se všemi nedokonalostmi.

Hodně mi v tom pomáhá vnímání svého těla jako nástroje k žití, o které se chci starat, dávat mu dobré a kvalitní jídlo. Snažím se říkat to, co si opravdu myslím, být autentická, protože to je nakonec to, co ostatním umožňuje doopravdy se k nám přiblížit.