Léto je vždy na mapách mé divoké kůže výrazně vtipné. Rok od roku více prosvítám. Sbírám tím spoustu reakcí cizích i blízkých lidí na tudle drobnou nuanci. Některé jsou i v této otevřené době docela kruté.

Tohle jsem já? Ne, to je obraz, který malují jiní. Musím si tedy namalovat svůj vlastní. Bylo mi třicet a pochopila jsem, že musím svůj obraz přemalovat.

Vůbec nechápu, jak se to stalo, jak tak mladá holka dokáže přesměrovat všechna svá snažení do
redukce hmotnosti. Nevím, jak jsem se naučila počítat kalorie, ale ještě více, kdo mi napovídal, co
mám dělat.

Jsem Romka a už ne nejmladší, jsem pracující a emancipovaná žena, která se pořád dohaduje a snaží se bortit různé stereotypy.

Pravidelné prohlídky u lékaře byly v podobném duchu, vždycky jsem byla pod normou, i když žádné z toho plynoucí fyzické zdravotní potíže jsem neměla. Do určitého věku jsem byla i relativně malé postavy, pamatuji si, jak mi přišlo potupné vyrovnávání do řady na hodině tělocviku.

Zážitky ze školních let, plných šikany dokáží ovlivnit celý náč život. Leontýna se ve svém příběhu svěřuje, jaké to pro ni bylo. “V osmé třídě na společné fotografii třídy dokonce jeden spolužák vypálil můj obličej, že to přeci nebudu kazit. Nezřídka kdy jsem přestávky trávila roztřesená s pláčem na záchodě.”

Díky tanci jsem objevila svou ženskost i sexualitu.

Taky si občas připadáte, že ve svém těle nejste tak úplně doma, i když na něm vlastně není nic v nepořádku? Nejste v tom sami, stejně jako hrdinak dalšího příběhu.

Sebepřijetí není nikdy lehké, ale pokud k němu dojde, má i léčebné účinky. Nevěříte? Příběh Mirky mluví sám za sebe.