Jsem adoptovaná a zcela určitě to ovlivnilo můj život, naštěstí můžu říct, že veskrze v tom pozitivním slova smyslu, ale to jsem si vlastně uvědomila až teď, když už mám svou vlastní rodinu.

Když jsem byla malá, byla jsem trochu zlobivé a rozpustilé dítko s atletickou postavou a kůží opálenou od slunce. Nicméně v sedmi letech mi rodiče museli říct, že jsem adoptovaná, to proto, aby mi to neřekla nějaká angažovaná sousedka a nezranila mě tím. Bohužel mě to i tak zlomilo, v mojí dětské dušičce jsem se najednou cítila cizí, sama před sebou i v rodině ve které žiji.
A to asi odstartovalo mojí posedlost jídlem, z hubené veselé holčičky se ze mě stávala trucovitá oplácaná a hodně zlobivá holka. Nějak jsem nevěděla co ze sebou a tak jsem zlobila a jedla. Jídlo bylo jako balzám na všechny ty nejistoty co jsem zažívala.

V pubertě jsem chtěla být jako všechny kamarádky, hubená a žádoucí.

S mojí nejlepší kamarádkou jsme se chytli špatné party a na několik let zahučeli do pervitinu. Byla jsem krásná, hubená a měla jsem spoustu přátel.. nebo jsem si to alespoň myslela. Ani nevím, jak jsem se tenkrát z těch sraček dostala, ale nějak se nám to povedlo, mě i mojí kamarádce. A váha začal opět stoupat a s tím se začal roztáčet kolotoč neustálých diet, hladovění a přejídání.. jeden čas jsem měla i fáze zvracení, ale i to se mi podařilo utnout.

O kluky jsem nikdy neměla nouzi, asi to bude mojí bezprostřední povahou, ale ve velikosti 48 to i s chlapama začlo drhnout.. začala jsem chodit cvičit a pomalu si uvědomila, že tudy cesta nepovede a zklidnila jsem se, zhubla jsem pár kil a začal se věnovat sobě.

A jak to tak bývá, když to člověk nejméně čeká, potkala jsem svého úžasného, nyní už manžela, a máme krásného syna.
Nosím velikost 50 a nikdy jsem nebyla šťastnější (jasně, “pár” kilo dolů to určitě chce, ale hubená už jsem byla a štěstí mi to nepřineslo).