Když mi bylo asi osm nebo devět let, najednou jsem docela přibrala. Bylo to potom, co jsem měla zlomenou nohu asi dva měsíce v sádře. Když to vidím teď zpětně, přijde mi to až směšné – měla jsem jen lehce dětské bříško. Jenže moje starší sestra a kamarádky byly takové ty hodně hubené typy, holčičky samá kost, a tak jsem si vedle nich připadala dost tlustá. Také jsem často poslouchala různé komentáře a vtípky, které možná často nebyly špatně míněné, ale zraňovaly mě. Pamatuji si, že jsem se prostě cítila špatně, vůbec jsem se sama sobě nelíbila. Asi kolem jedenácti nebo dvanácti se mi dost zakulatil obličej a vinou nízkého sebevědomí jsem se začala hrbit, takže se mi jakoby ztratil krk. Fotky z tohoto období jsou doteď zdrojem pobavení pro zbytek rodiny.
V dětství a rané pubertě jsem se kvůli tomu snažila často cvičit různé sedy lehy, samozřejmě neúspěšně. I když jsem z toho později přirozeně vyrostla a byla jsem opět štíhlá, viděla jsem se velmi dlouhou dobu úplně jinýma očima, než jak jsem ve skutečnosti vypadala. A také jsem kvůli tomu špatně jedla. Ne že bych měla vyloženě poruchu příjmu potravy, ale cíleně jsem jedla méně a ne moc kvalitně, hlavně tak, abych po tom náhodou nepřibrala.
Další kapitolou v přijetí mého těla jsou má prsa. Ačkoliv jsem se již v dospělosti naučila mít svá menší prsa ráda, v pubertě to pro mě bylo peklo. Pamatuji si, jak všem mým kamarádkám postupně začala růst prsa a jen já pořád nic. Tím, že mi prsa dlouho nerostla, jsem poměrně dlouho ani neměla potřebu nosit podprsenku. Pamatuju si, že se mi za to asi ve třinácti na jednom táboře hrozně smáli. Když mi pak máma jednu koupila, neseděla mi a trápila jsem se kvůli tomu. Máma mi v dobré víře na to řekla, že to není tím, že žádná prsa nemám, ale že je mám jen rostlé daleko od sebe. Za což se mi pak pro změnu smála starší sestra. No, nevhodných komentářů, vtípků a urážek jsem si vyslechla opravdu dost. Jednou někdy v osmnácti i od bývalého kluka před partou našich kamarádů. Někdo mi tehdy omylem přimáčkl prso a já jsem vykřikla: „Au, moje prso,“ a on na to kontroval: „Ale prosimtě, vždyť žádný nemáš.“ Naštěstí se tehdy kamarádky zachovaly fantasticky a pěkně mu vynadaly, takže se asi nakonec cítil trapněji než já.
No a tím úplně nejhorším pro mě vždy byly moje chlupy. Jsem snědá tmavovláska po tátovi v rodině zelenookých blondýn. Do vínku mi s tmavou kšticí bylo přiděleno i velmi husté obočí. Některé učitelky mi kvůli tomu v dětství říkaly, že vypadám jako Frida Kahlo. Když jsem si ve dvanácti našla, jak vypadají nějaké její autoportréty, za kompliment jsem to rozhodně nepovažovala (s odstupem času už to samozřejmě vnímám jinak). Také se doma kvůli mé „srsti“ často podivovali, že mám chlupy i na zádech a na břiše a smáli se tomu. Připadalo mi to hrozně divné a ošklivé. Možná jim to přišlo roztomilé, tak mi přezdívali medvídek. Jenže já nechtěla být medvídek, já toužila být princeznou! Hrozně jsem se pak kvůli tomu styděla, hlavně v plavkách, a měla jsem tendence se schovávat. Opět od vrstevníků na táboře jsem občas slýchala různé posměšky. Když mi konečně ve čtrnácti nebo patnácti máma dovolila oholit si nohy a vytrhat obočí, bylo to pro mě vítězství. Nad očima mi zbyly jen dvě tenké, křivé, neslušivé čárky, ale byla jsem za to naprosto šťastná!
Ani v rané dospělosti jsem se ve svém těle necítila úplně dobře. Občas jsem se snažila se o něj starat, cvičit či kvalitně jíst, ale většinou jsem sklouzla jen k nějakým nezdravým extrémům a prostě jsem nevěděla, jak na to. Takže jsem pak raději na své tělo zapomínala a trochu ho zanedbávala. Sice jsem se občas vnímala hezky, ale mé sebevědomí bylo hodně křehké. Chvílemi jsem naopak své tělo až odmítala a měla jsem ho za nějakou nepovedenou schránku, která mi je spíš na obtíž než k dobru.
Velký zlom přišel, když jsem se vydala na pěší pouť do Santiaga de Compostela. 35 dní na cestě s těžkou krosnou na zádech, okolo 850km, a mé tělo ke mně začalo promlouvat. A to tak hlasitě, že už jsem ho prostě nemohla dál ignorovat. Postupně jsem se začala učit vnímat ho, pečovat o něj a také mu být vděčná. Ten proces, co začal na svatojakubské cestě, pak trval ještě hodně dlouho (a možná stále trvá), a byl dále umocněn těhotenstvím a následným porodem. Teprve tehdy, kdy už najednou nešlo jen o mě, jsem se o své tělo opravdu začala starat se vším všudy včetně kvalitní stravy.
Teď jsem skoro osmnáct měsíců po porodu, na břiše a na prsou mám strie, má váha je asi o 8-10 kg (jelikož mi stále kolísá) vyšší než před otěhotněním a pravděpodobně to byly hormonální změny, které mi spustily ekzém na rukou a kolem rtů. Na komentáře nebo jen nenápadné narážky blízkého okolí, že jsem nějaká větší, vypadám jinak a podobně, jsem zprvu reagovala hodně podrážděně a velmi se mě dotýkaly. Ještě aby ne, vždyť těhotenství a mateřství je obrovská změna a ač má v sobě mnoho krásného, je také pěkně náročné to vše ustát a cítit se ve svém těle dobře!
Jenže pak se to pomalu začalo měnit. Ne zvenku, ale zevnitř. Čím dál tím víc jsem svému tělu vděčná za bezproblémový porod, bezproblémové kojení, které pokračuje doteď, za krásný nový život, který dalo. A mnohem víc se soustředím na to, jestli mi je v mém těle dobře a také na to, co umí, než na to, jak vypadá. To neznamená, že o sebe nepečuji, nebo že nechci, aby mi to občas slušelo. Naopak, o tělo se starám, cvičím jógu 4-6x týdně, ale také odpočívám, když cítím, že to potřebuji, zkrátka se k sobě učím být laskavá. Tou nejzásadnější změnou ale je, že již netoužím po nedosažitelné dokonalosti.
Učím se přijímat taková, jaká jsem.
Vnímám nutnost osvěty, aby se lidé k sobě chovali s úctou a alespoň trochu se zamysleli, než něco řeknou. Mohou tak získat čas k tomu, aby si uvědomili, že některé věci je úplně zbytečné až škodlivé vypouštět z úst. A obzvlášť v křehkém období dětství a dospívání, kdy teprve poznáváme své tělo a na reakce okolí reagujeme citlivě, je potřeba si dávat pozor, abychom někomu třeba i nechtěně neublížili.
Je velmi důležité o tom mluvit, abychom viděli, že v tom jsme skoro všichni podobně, bez ohledu na to, jak vypadáme v očích druhých! Myslím, že sdílením a odhalením vlastní zranitelnosti se stáváme silnějšími nejen jako jednotlivci, ale také jako společnost – jsme tím donuceni se potkat s hlubokou lidskostí uvnitř nás samých.
Žijeme v době, kdy se klade extrémní důraz na výkon, na to být ve všem nejlepší nebo alespoň skvělí, výborně vypadat, všechno zvládat a životy jiných prezentované na sociálních sítích v nás velmi snadno mohou vyvolat pocity méněcennosti. Já ale věřím, že se to právě pomalinku začíná měnit. Že se začíná ukazovat, jaká vnitřní realita je za tím, co se navenek jeví jako dokonalé. Začíná se mluvit o tom, že je v pořádku něco nezvládat, nevědět si tady, být unavený, říct si o pomoc.
Pro mě osobně bylo velice zásadní poznání, že pravidelnou, konstantní a laskavou prací na sobě se člověk postupně může naučit mít sám sebe rád. Přijímat se takový, jaký je, a tím pomalinku léčit i tělo. A na druhou stranu, skrze péči o tělo a dopřávání si kvalitní stravy a cvičení naopak utvrzovat svou mysl a psychiku v tom, že si za to stojím. Funguje to prostě na obě strany, člověk na zemi je celek všech těchto částí a je potřeba ho tak vnímat.
Zároveň jsem konečně pochopila, že sebeláska není něco, co se jednou naučím a už to prostě od té půjde samo. Je to celoživotní proces a v různých životních obdobích a okolnostech bývá někdy snazší a někdy obtížnější podle toho žít. Učím se postupně, například při pohledu do zrcadla, sama sebe nekritizovat, ale raději se na sebe podívat alespoň neutrálně, nebo v lepším rozpoložení na sobě i něco pochválit. Nechávám si zpátky dorůst své husté obočí a hledám, co na sobě můžu mít ráda. A také mám jasno v tom, jaké jsou mé hodnoty a že ačkoliv považuji za důležité to, jak se prezentuji a tudíž do určitě míry i to, jak vypadám, nějaké kilo navíc či jiné nedostatky nejsou pro mě stěžejní. Pomáhá mi v tom také úžasný manžel, pro kterého jsem byla “tak akorát” když jsem byla hodně hubená a jsem pro něj “tak akorát” i teď.
Ale to úplně nejdůležitější uvědomění pro mě bylo, že čím víc se živím zevnitř a učím se sama sebe přijímat takovou, jaká jsem, tím méně se mě negativní reakce mého okolí dotýkají.
Takže stejně jako je důležité lidi učit, aby se neuráželi a zbytečně nekritizovali to, co není potřeba komentovat, stejně tak důležité je se naučit kritické reakce přijímat a nenechat se jimi příliš zviklat – protože co si budeme povídat, VŽDYCKY bude na světě někdo, komu se na nás něco nebude líbit, ať už ve vzhledu či v jiné oblasti, a kdo si nebude brát servítky v tom, aby nám to nějak nevybíravě řekl. Takže zbývá jediné – přijímejme se, jací jsme a mějme se rádi! A třeba nás pak naše okolí překvapí.
