Od dětství jsem byla štíhlá až hubená, a zůstala jsem doteď. Jako dítěti na ZŠ mi to nikdy nevadilo, naopak jsem soucítila s tlustšími kamarády, kteří byli často terčem šikany. Ale když jsem začala dospívat, tak i mě začalo okolí častovat poznámkami. Šikana to nebyla, ale takové to opakované nepříjemné rýpání, které člověku pomalu ale jistě nahlodává sebevědomí, co si jako dospívající vlastně teprve buduje: Jé ty máš nohy jak tyčky, měla bys přibrat, kolik vážíš??

Pravidelné prohlídky u lékaře byly v podobném duchu, vždycky jsem byla pod normou, i když žádné z toho plynoucí fyzické zdravotní potíže jsem neměla. Do určitého věku jsem byla i relativně malé postavy, pamatuji si, jak mi přišlo potupné vyrovnávání do řady na hodině tělocviku. Jakoby nejvyšší měl být ten nejlepší. Já jsem dlouhá léta byla na opačném konci řady. Vyrostla jsem skokově až v dospívání. Teď vnímám svoji tělesnou konstituci spíš jako výhodu. Můžu si jíst co chci, stejně nepřiberu (nebo minimálně), mám to asi v genech.

I díky práci na sobě jsem se se svým tělem srovnala

Trochu mě mrzí, že jsem dřív nezkusila modeling, protože míry jsem měla jako Twiggy a docela mi to i slušelo  To snad doteď, ale už jsem v jiné životní etapě a mám jiné radosti a starosti. Ale tehdy mě to ani nenapadlo zkusit, neměla jsem potřebné sebevědomí. Nezměnila jsem se tolik fyzicky, ale vnitřně, v tom jak se na sebe dívám. I díky práci na sobě jsem se se svým tělem srovnala, takže mě všetečné otázky okolí tolik nezraňují.

Vážím si toho, že nevím, co jsou to kila navíc, aniž bych tlustší lidi nějak odsuzovala

Vážím si toho, že nevím, co jsou to kila navíc, aniž bych tlustší lidi nějak odsuzovala. Pochopila jsem, že ze všeho nejdůležitější je mít se ráda taková, jaká jsem, a věřit si.

Možnost sdílet spolu příběhy o tom, kudy vedou naše cesty k sebepřijetí vlastního těla, je podpora pro mnohé z nás.
Chcete-li, napište nám, i anonymně, na mujpribeh@mojetelojemoje.cz