Šikana na školách se týká všech

„Jsi hnusná!“
„Podívej se na sebe, no fuj!“
„Tobě by nepomohla ani plastika.“
„Viděli jste, co zas má na sobě za hrůzu?“
„Slyšíš to? Už tě zase pomlouvají…“

V osmé třídě na společné fotografii třídy dokonce jeden spolužák vypálil můj obličej, že to přeci nebudu kazit.

Slýchala jsem toto na druhém stupni skoro denně. V osmé třídě na společné fotografii třídy dokonce jeden spolužák vypálil můj obličej, že to přeci nebudu kazit. Nezřídka kdy jsem přestávky trávila roztřesená s pláčem na záchodě. Jo, byla jsem asi trochu jiná, zvláštní, možná divná. Neměla jsem (a dodnes nemám) dokonalou pleť nebo zuby.Nenosila jsem moc věci podle poslední módy – jak bych taky mohla, když mamka musela řešit věci, jako co nám dá jíst, protože otec opět prohrál výplatu v automatu.Škola na druhém stupni pro mě byla jedním z nejtoxičtějších prostředí, ve kterém jsem kdy musela fungovat a věřím, že jsem zdaleka nebyla sama, kdo to tak cítil. Určitě tam bylo i pár momentů, kdy jsem si já přisadila na někoho jiného, jen abych na chvíli odvedla pozornost od sebe a měla na okamžik klid. Jedině to tam totiž byla pro mnohé „stejně postižené“ jediná funkční obrana. Moc mě to mrzí. A ostatním to ani nezazlívám, každý tam hledal své místo a každý měl svých problémů dost.

Základní škola, na kterou jsem chodila, byla šikanou prolezlá, zpětně jsem zjistila, že je to tam takový národní sport, o kterém tak nějak všichni ví, ale moc se to neřeší. Teď se dostávám k tomu, co se mi dělo… Ne, nikdy jsem neměla problém s nadváhou. Naopak, měla jsem postavu modelky, 175 cm, 50 kg, míry 87-63-91, k tomu jsem mohla sníst třeba 7 knedlí k obědu a nebylo nic vidět. Ale to vůbec nevadí, protože záhy se ukázalo, jaké mám „vady“ a že je nutné na ně náležitě upozornit. Problémem bylo nejprve oblečení – není dost IN. Já jsem do té doby oblečení tolik neřešila, zajímaly mě jiné věci, bylo mi dvanáct omg. Ráda jsem chodila s kamarádkami ven, malovala jsem, měla jsem ráda hudbu a kino. Tady jsem ale narazila, protože hodně spolužáků – samozvaná módní policie – mi to dávalo sežrat. Když jsem to uplakaná říkala doma mámě, vzala mě do města a koupila mi nové kalhoty, halenky, spodní prádlo… Měli jsme málo peněz, takže jistě musela odepřít něco sobě, aby mohla dopřát mně.

Nenáviděla jsem se, často jsem brečela před zrcadlem a záviděla všem těm holkám z televize.

V sedmé třídě byl celkem klid, i když se objevily narážky na můj nový účes, když jsem si nechala rapidně zkrátit vlasy. Když mi v osmé třídě vlasy dorůstaly, už asi byli líní mi vyčítat nějakou konkrétní věc zvlášť a začali na mě prostě řvát přes celou třídu, chodbu, jídelnu (nebo ulici, dělo se to i mimo školu) že jsem hnusná, „hnusoba“, odporná, „ona je škaredá!“,“ten ksicht!!!“ „co TO je?“, „fuj, viděli jste TO?“ Jako kdybych byla opravdu nějaká bezpohlavní zrůda, mutant, nestvůra… Nechápala jsem, proč se to děje, co mám s obličejem? “ Nenáviděla jsem se, často jsem brečela před zrcadlem a záviděla všem těm holkám z televize, že žádné akné nemají, zato mají perfektní účes, líčení a jsou oblíbené. Tehdy jsem ještě nechápala, že to není reálný svět.

Cesta k sebepřijetí ale trvala dalších dlouhých deset let.

Střední škola byla naštěstí super, přišly i první vztahy a já si říkala, že to s mým obličejem přece nemůže být tak hrozné, když o mě mají kluci zájem. Cesta k sebepřijetí ale trvala dalších dlouhých deset let až cca do loňského roku, i když jsem během té doby nafotila spoustu nádherných fotek, kdy mě oslovovali sami fotografové a fotografky, i když jsem chlapy musela skoro odhánět a jedna kamarádka mi dokonce jednou řekla: „Prosim tě, co děláš, půlka Brna by zabíjela, aby vypadala jako ty.“ – tak s tím tak trochu bojuji ještě teď, ale poslední rok se to o hodně zlepšilo. Podívám-li se na svoje staré fotky, pravda, jsem jiná než teď, ale vypadám prostě jako normální dvanáctiletá holka. Co po dvanáctiletých děvčatech vlastně chceme, co od nich očekáváme? Že budou bezchybné, nalíčené, v trendy ohozech?

Když jsem loni v létě poprvé vyšla ven bez make-upu, byl to pro mě životní milník. Málokdo by však hádal, že mé sebevědomí je stále spíš nízké, nevěřím si tolik, někdy na svém vzhledu přehnaně lpím, neustále se kontroluji, aby se mi třeba někdo zase nesmál nebo mě nepomluvil a dodnes se v noci sem tam budím hrůzou. Dokonce když tohle všechno píšu, tak se mi třesou ruce – tak moc je to stále živé. Před rokem touto dobou se ale stalo něco báječného – na jaře jsem po delší odmlce fotila se skvělou fotografkou a jedna tato fotka se mnou posléze vyšla v zahraničním časopise FEMME Rebelle Magazine.
Není to sice žádný Vogue a já nejsem na titulní stránce, ale přece je to po tom všem něco naprosto úžasného, o čem jsem si mohla na základce nechat jen zdát.

Tak jen do toho, řekni mi ještě jednou, že jsem hnusná.
Řekni o mně, co zas strašného mám na sobě.
Protože jsem připravena tomu čelit.

Tady ti lidi, co dokonalý make-up, bezchybnou pleť, nové džíny z C&A a oblíbenost na základní škole považovali za nejcennější hodnotu, kterou mohou světu nabídnout nebo která se dá obdivovat, obvykle dřív či později tvrdě narazí. A spousta spolužáků, kteří na tom byli podobně jako já a byli za „losery“, jsou teď těmi hvězdami – vystudovali, cestují, vydělávají dobré peníze, žijí v zahraničí, mají rodiny, staví domy a jsou šťastní. A ti druzí? V mnoha případech mají do frajerů opravdu daleko. Já sice nemám horentní výplatu ani dům s bazénem, ale žiju dobře. Mám hodně přátel, myslím, že mě mají lidé rádi a cítí se dobře v mé společnosti. Když se o tomto dám s někým do řeči, je spíš těžké najít někoho, komu se něco podobného NEstalo. Nabízí se otázka – kde jsme udělali jako společnost chybu?

Důvody mohou být opravdu jakékoli a že jste štíhlí, ještě vůbec neznamená, že máte vyhráno.

Šikana je na školách opravdu častější, než jsme ochotni si připustit. Tehdejší i dnešní děti dělají pořád to stejné, jsou na sebe zlé a vytváří další a další traumata. Skončí to někdy? Nebo je něco jako „vzájemný respekt“ nedosažitelnou utopií? Když čtu příběhy ostatních lidí, kteří byli šikanováni za váhu, nos, zuby, pihy, vlasy, nohy, barvu pleti, kožní onemocnění, jméno/příjmení, sociální statut nebo cokoli, dochází mi, že tohle odporné chování nevzniká kvůli tomu, že s obětí je skutečně něco špatně, ale naopak, že něco špatně je s tím inciátorem a to, co vám říká, vypovídá jen a jen o něm, nikoli o vás. Důvody mohou být opravdu jakékoli a že jste štíhlí, ještě vůbec neznamená, že máte vyhráno, oni si najdou úplně cokoli.

A také dnes už vím, že je úplně jedno, co o vás kdo řekl před 15 lety a jak se k vám chovali. Je jen tady a teď a vy dokážete všechno, co chcete.   Toto o mně věděl jen málokdo a sdílet tento příběh jsem se rozhodla právě před rokem v momentě, kdy jsem zveřejnila tuto fotku, aby mí přátelé lépe dokázali pochopit, jak moc to pro mě znamená.

Chcete-li se doopravdy přijmout, udělejte to skrze sebe.

Když jsem narazila na projekt Moje tělo je moje, řekla jsem si, že to povím i více lidem, kteří si prošli něčím takovým také. Děkuji všem spolužákům a spolužačkám, kteří stáli při mně, nebáli se mě zastat nebo se mi po pár letech přišli upřímně omluvit. Moc si vás za to vážím a ráda vás kdykoli uvidím. Děkuji také všem, kteří mi občas napíší, že jsem inspirativní, že si mě cení za mé názory, pro mé vlastnosti, za to, co umím, a že by se mnou rádi zašli někam ven jen tak pokecat. Tyhle komplimenty jsou totiž velmi cenné a uvědomuji si tak svou cenu, která je na nějakém vzhledu zcela nezávislá. Chcete-li se doopravdy přijmout, udělejte to skrze sebe, ne skrze to, jak vás hodnotí okolí. Takové fotky a to, že se objevíte v časopise, vám možná řeknou, že jste krásní, nicméně nakonec si to musíte umět říct vy sami sobě. I dnes je den, kdy si to s klidem řeknu.

Přikládám onu fotku z časopisu, za kterou děkuji fotografce Lilith’s Eye.

Mějte se rádi, Leontýna :)“

Informace a novinky kampaně Moje tělo je moje, tipy i naše a vaše příběhy jednoduše rovnou do schránky. Zapište se do našeho newsletteru.
Děkujeme.