Miriam, 42 let

Dvanáct let žije ve francouzské části Švýcarska, pracuje v OSN a už sedm let píše blog (currentlywearing.com) o trvale udržitelném životě a zdravém vztahu k sobě samotné.

V okamžiku, kdy máte samy sebe rády, jste vládkyněmi svého života

Jak se společnost, ve které žijete, staví k otázce tělesného obrazu, k respektu těl v jejich pestrosti a k body shamingu? Liší se tato vaše zahraniční zkušenost od té české? Máte nějaké vlastní zážitky/poznatky, které s tím souvisí?

„Švýcarská společnost mi přijde mnohem otevřenější, co se týče různých kultur, etnik a typů postav. Ve švýcarské veřejnoprávní televizi TSR vystupují „normálně“ vypadající moderátorky – ne extrémně hubené a sexy oblečené. Jedna moderátorka je černoška, má vlasy zapletené do copánků a nosí oblečení s barevným potiskem – to mi přijde super. Mé švýcarské kamarádky jsou velmi přirozené, co se týče jejich vztahu ke kráse. Dobře a kvalitně se oblékají bez ohledu na to, jaká mají stehna, břicho či zadeček. Prostě se umí obléknout a podchytit, co jim sluší.“

Moje dcera chodí do švýcarské školy a vůbec se nepozastavuje nad tím, jakou barvu pleti mají její kamarádi, jaká mají jména, nebo že mají copánky či kudrnaté afro.

„Mám pocit, že dospívající dívky o body shamingu mluví a nenechají si jen tak něco líbit. Vidím to na dcerách našich známých. A také se ozvou, když jim něco vadí, a organizují se přes sociální média. Moje dcera chodí do švýcarské školy a vůbec se nepozastavuje nad tím, jakou barvu pleti mají její kamarádi, jaká mají jména, nebo že mají copánky či kudrnaté afro. Můj manžel je Švýcar, jeho maminka se narodila na Kostarice a já jsem mulatka. Takže moje dcera je zvyklá, že se doma a s příbuznými mluví čtyřmi jazyky, že její český bratranec je blonďák, zatímco bratranci na Kostarice vypadají jinak. A tím, že pracuji v OSN, vyrůstá moje dcera mezi lidmi a kulturami z celého světa.

Zde je pár vtipných historek: Když se narodila moje dcera, moji sestřenici překvapilo, že je moje dcera bílá. Jedna moje kamarádka z dětství mi zase řekla, že moje dcera není bílá, protože můj manžel pochází z Latinské Ameriky. Můj manžel z Latinské Ameriky není, ale moje kamarádka si to myslí, protože má otce Švýcara, ale matku Kostaričanku. Mimochodem, moje tchyně má tak světlou pleť, že byste nikdy neřekli, že má něco společného s Kostarikou. Ale někteří Češi zkrátka uvažují jinak. Podle mě se toho za těch čtyřicet let od doby, kdy jsem se narodila, v Čechách moc nezměnilo. A také mě pokaždé pobaví, když mi někdo, kdo má tmavší pleť než já (ať už je z Indie, či z Afriky), řekne, že jsem příliš světlá na to, abych pochopila jeho či její zkušenost s rasismem či se znevažujícími komentáři ohledně jeho či jejího těla. Já se zkrátka nikomu nezavděčím, haha :-)“

V Čechách na mě muži vždy koukali s takovou vulgární zvědavostí a cítila jsem z nich vůči sobě odpor.

Změnil se díky životu v jiné zemi/kultuře váš vztah k vlastnímu tělu?

„Ano, mám se ráda a líbím se sama sobě.
Během studií na univerzitě jsem žila půl roku v Londýně, a teprve tam jsem se začala mít ráda. Náhle jsem kolem sebe viděla ženy různých barev, tělesných typů a kultur. Ve Švýcarsku se cítím plně přijatá a nikdo mi neříká, že mám černou hubu nebo že nejsem Češka, protože jsem mulatka. Spíš naopak, poprvé jsem viděla, že se někomu líbím. V Čechách na mě muži vždy koukali s takovou vulgární zvědavostí a cítila jsem z nich vůči sobě odpor.

Další věc, kterou jsem přestala dělat, když jsem se začala mít ráda, je epilace. Bolí to, nebaví mě to a moje chloupky se mi líbí. Nohy a podpaží si holím a zbytek nechávám na přírodě. Nechápu, proč bychom měly vypadat jako ženy v erotických filmech. Není to normální, a ani pěkné. Přijde mi úchylné a perverzní, že by žena na sobě neměla mít ani chloupek. A když si někdo nechce holit ani podpaží a nohy, je mi to osobně úplně jedno. Pokud někdo šťastně žije s chlupatýma nohama, tak proč ne? Je to jeho věc.“

Dvacet let jsem zápasila s poruchou příjmu potravy jen proto, že jsem věřila tomu, co mi o mně řekli ostatní.

Co byste poradila člověku, který body shamingu čelí, jako nejúčinnější strategií?

„Naučit se mít rád. Respektovat se a vážit si sebe sama. To je jediná účinná strategie. Protože blbci se najdou všude, ale ve finále je na vás, jak se k jejich komentářům postavíte. V okamžiku, kdy máte sama sebe ráda, jste vládkyní svého života. Pokud mají vaši rodiče či příbuzní negativní vliv na to, jak vnímáte svoje tělo, snažte se s nimi o vašem těle nebavit. Máma mi od puberty říkala, že mám velký zadek. Když jsem se vytáhla a zhubla, byla jsem zase příliš hubená. Dvacet let jsem zápasila s poruchou příjmu potravy jen proto, že jsem věřila tomu, co mi o mně řekli ostatní. Pokud jste ve stejné situaci, najděte si pomoc, někoho s odbornými znalostmi, kdo vás podpoří a pomůže vám.

Najděte si koníčka, který zažehne váš vnitřní oheň. Díky meditaci a józe se mi podařilo najít cestu k sobě samé. A můj blog vidím jako platformu, která pomáhá ostatním žít lepší život. Přečtěte si knihu Ženy, které běhaly s vlky – je to kniha pro ženy, které hledají svůj hlas. Změnila mi život.

Spojte se s lidmi, kteří se potýkají se stejnými problémy. Sociální média jsou dobrá platforma pro ty, co by jinak nebyli slyšet, ale na druhou stranu je to žumpa plná všeho možného odpadu. Proto doporučuji setkávat se osobně, tváří v tvář, a podnikat společné aktivity.“