Vyrůstala jsem jako zrzavá pihovatá holčička
Bodyshaming

Pokud jde o můj vlastní příběh, téma se mě osobně dotýká z mnoha stran a v mnoha vrstvách. Nejsilněji však zasáhlo mé dětství. Vyrůstala jsem jako zrzavá pihovatá holčička s předkusem. Časem i trochu oplácanější, než přišlo mému okolí vhodné, ač sama zpětně dle fotek bych to viděla jako v normě. Tehdy jsem se tím ovšem hodně trápila.

Co se týče reakcí okolí, zažila jsem i agresivnější fyzické odezvy na svůj vzhled (například když na mě kluci jen o pár let starší než já házeli kamení a pokřikovali na mě, že touto ulicí ošklivky projít nesmějí), ale nejtěžší byla ta plíživá forma nepřijetí. A tak to má, troufám si říct, většina z nás. Každodenní poznámky, připomínky, kritika, vtipy jako reakce na náš vzhled, které logicky postupně vedou i v jakousi chronickou odezvu v nás samých.

Osobně to vnímám tak, že mi nemohlo okolí poskytnout lepší školu života, ač jsem to takhle v době dětství a dospívání rozhodně brát nedokázala.

Můžeme tak dlouho žít za závojem toho, co nám kdy kdo řekl, můžeme žít v letmých připomínkách k našemu tělu, které svou zákeřnou povrchností pronikají až ke dřeni člověka. Alespoň než získáme věkem a zkušenostmi obranyschopnost a nadhled. Do té doby však již může být náš život podstatně vychýlen. V dobrém či špatném, každopádně nás to změní. Osobně to vnímám tak, že mi nemohlo okolí poskytnout lepší školu života, ač jsem to takhle v době dětství a dospívání rozhodně brát nedokázala.

“To byla přeci sranda, ne?”. Ne. Nebyla to sranda.

Tehdy byly mé dny vyplněny neustálým přísunem narážek (ty ses opalovala přes cedník, co?), rádoby rad (měla bys sis ty pihy nechat vyřezat), relativně eufemistických oslovení (pihatko, veverko, rezatko, pizizubko) či originálnějších označení (hele, tam jde rez a vodní kámen). Neustálé pohledy skrz prsty, šeptání za zády, smích. Naschvály. Přijetí do kolektivu leda za účelem toho, že si z vás udělají otloukánka. Když jsem měla tu možnost bavit se s některými svými vrstevníky po delší době a naznačit, že to od nich rozhodně nebylo pěkné, dozvěděla jsem se, že “jsme přeci byli ještě děti” a že “to byla přeci sranda, ne?”. Ne. Nebyla to sranda. Byla to tíha, pod níž se křehké dětské duši hroutí svět. Rozhodně jsem si v této atmosféře nedokázala vypěstovat zdravé sebevědomí.

“Blond by ti slušela víc a ty pihy – ty se dají přece překrýt make – upem.”

Pokud jde o tu rozměrovou stránku těla, tam to bylo nelehké i ze strany mámy. Ta mi třeba poměrně pravidelně kupovala oblečení, do kterého jsem se nevlezla, přičemž jsem cítila, že to podle ní byla moje chyba, jelikož “v obchodě větší neměli, tak co chceš nosit?“. Podotýkám ještě jednou – při pohledu zpětně jsem byla proporcemi opravdu normální dívka. Pokud zřídka přišlo nějaké příjemné slovo nebo pochvala, bylo to většinou ze strany náhodných dospělých, kteří mi říkali, jak jsem pěkná holčička, jak mám hezké pihy a vlásky. Tehdy jsem jim nevěřila. Měla jsem dojem, že mi to říkají z lítosti. Tematika zrzavosti mě provázela i dále, když jsem v čerstvé dospělosti postupně od několika svých partnerů slýchala, jak by mi blond slušela více a že pihy by se daly přeci překrýt make-upem a že obecně bych se mohla více líčit atd. Například i řeči typu „kdyby ses více usmívala, měl bych tě radši“ člověku na úsměvu moc nepřidají.

„Kdyby ses více usmívala, měl bych tě radši.“

Tohle všechno je stále ve mě, možná utlumené léty a životními zkušenostmi, ale podcast Sádlo mi ukázal, že je to (a vždy bude) pro mě ožehavé téma. Dlouho jsem nesnášela focení, často jsem se nechtěla usmívat a z těchto zážitků nejspíš pramení i má averze k tanci. Nyní je mi 30 a teprve poslední roky se učím žít s vědomím, že jsem krásná. Což od manžela slýchám často, ovšem i jemu jednou uklouzlo, že si na mé pihy musel zezačátku zvykat. Celkově již ale můžu rekapitulovat. Vím, že mi tyto zážitky dodaly sílu jako takovou, ale především sílu nenechat se ovlivnit ostatními, v jakýchkoli oblastech života. Vštípilo mi to nechuť ke komentářům jiných osob ohledně toho, jak BY MĚL člověk vypadat, ale také obecně, jak BY MĚL žít. Společnosti jako takové chybí mnoho věcí, ale byla bych především ráda, kdyby v ní bylo o kapku více empatie a kdyby se více lidí řídilo principem “žij a nech žít”. Třeba proto, aby budoucí generace „veverek“ nosila své zrzavé vlásky a pihy hrději než tehdy já.

Informace a novinky kampaně Moje tělo je moje, tipy i naše a vaše příběhy jednoduše rovnou do schránky. Zapište se do našeho newsletteru.
Děkujeme.