Strach nepostavit se za…

Jmenuju se Terezie Tunková, je mi skoro 40 let, jsem single a nemám děti. Prošla jsem si bodyshamingem, teda fat-shamingem, od puberty do teď. Ač jsem vůbec tlustá nebyla, slýchala jsem to od rodičů i prvního partnera neustále. Rozebírat to do detailů není potřeba, protože se nechci stavit do role oběti. Tělo je pro mě velké téma, fat-shaming moje Achilova pata. Ve chvíli, kdy se mi komentáře k mé tloušťce dějí, přestane mi trochu myslet mozek a zas a znova jsem zraněná, chci být neviditelná a ten „hejt“ zaplaví celou mojí bytost.

Ve chvíli, kdy se mi komentáře k mé tloušťce dějí, přestane mi trochu myslet mozek a zas a znova jsem zraněná, chci být neviditelná a ten „hejt“ zaplaví celou mojí bytost.

Nezasloužím si to. Pro to, abych byla štíhlejší, dělám všechno, co dovedu a na co má psychika stačí. I tak to nepomáhá. A tohle s hejtrem, i když je to třeba rodič, rozebírat fakt nechci. 

Moje pozitivní dovednost je „postavit se za něco“. Poslední dobou bych se tak chtěla za projekt Sádlo či Moje tělo je moje rvát, šířit ho všude, posílat těm blízkým v mém okolí, co by to dle mého názoru potřebovali slyšet a vidět. Chtěla bych odepisovat na komentáře hejtrů. Ale jsem zaseklá. Jsem svázaná strachem, že když veřejně budu za někoho kopat, sveze se na mě ten hejt taky. A pak mě to zase bude bolet. Nedej bože mě to uvrhne do deprese, při které mi nepůjdou dělat všechny aktivity, co dělám. 

Nevím, jaká je nejlepší cesta postavit se hejtrům – cizím nebo blízkým, to je jedno. Bolí mě oba stejně. Oba mě neznají, rozhodně ne moji duši.

Skrýš

Ač jsem vypadala různě, od velikosti oblečení 36 do velikosti 48, stále jsem si připadala „tlustá“.

Dát veřejně ven fotku, kde „to je vidět“, je pro mě velmi těžké, opět je tam ten strach, strach z dalšího hejtu a potažmo strach z toho, kam to mojí křehkou duši / psychiku dovede. Nechci skončit v „blázinci“ s depresemi, nechci skončit zavřená v bytě a nevycházet ven se hýbat a vídat s přáteli. 

Přála bych si, aby lidé viděli nejen tělo, ale i duši.

Letos mi bude 40 a přeju si se přestat bát, co mi z toho hejtu bude. Chci se dobrým způsobem postavit za druhé, kteří trpí a podpořit je, samozřejmě i za sebe. Přála bych si, aby lidé viděli nejen tělo, ale i duši. Přála bych si, aby byl fotograf/ka, která umí zachytit to dobro v nás, naši duši. Nejen krásně nalíčený obličej a správně oblečené tělo. Protože to je skrýš. A tu moji můžete vidět na téhle fotce…

Děkuju svému tělu za to, že mi ukazuje cestu, ač třeba moje mysl ještě není „tam“, kde bych si přála, aby byla. Moje tělo možná ví, že jsem dál, než si myslím, že jsem. Protože… 

Nosila jsem fakt vysoké boty, abych vypadala hubenější a upoutala tak spíše svou výškou než šířkou (kterou jsem ve skutečnosti vlastně neměla, jen v očích hejtrů ano). Před pár lety jsem vyzkoušela barefootové boty, zjistila, že jde nosit pohodlné boty a jaké je to blaho. Po pár měsících jsem si zkusila jedny ze svých podpatků a zjistila, že už v nich nedokážu vydržet. A takhle mi moje tělo a cítění ho pomohlo, chodit zdravěji obutá a hlavně neschovávat sebe za podpatky.

Líčila jsem se ráda, vždy jsem si pak připadala mnohem hezčí. I v takto pozdním věku mi začalo před 2 lety akné a ekzém na obličeji a jakýkoli make-up to zhoršoval. Bez make-upu si nalíčit pusu nebo oči mi přijde nehezké, základ je krásná pleť. Takže jsem se přestala líčit, protože ubližovat své pleti prostě už dál nešlo. Takhle mi moje tělo umožnilo neschovávat se za líčidla.

Další věcí jsou moje vlasy, které jsem vždycky měla ráda. I když od 18 let šednu a teď mám už skoro všechny bílé. V korona době jsem si užila opravdu velký odrost a realitu toho, jak moc bílé je mám. Lidé vnímali jen to, nikoli jejich krásu. A já stejně tak. Moje šediny jsou moje jediná „vzpomínka“ na dědu, po kterém vlasy mám, kterého jsem ani nezažila, ale asi by mi byl blízký. Takže je mám vlastně ráda, vadí mi, že se cítím nehezká, když jsou vidět. Tak třeba někdy přijde čas na to je ukázat světu.

Vlasy mám nabarvené a obličej nalíčený, směju se, protože to na fotce vypadá líp…

Fotka mě, kým nejsem

Tahle fotka, na kterou sklízím samou chválu, není pravdivá vůbec ničím. Vznikla před 4 lety. Už v té době jsem nosila pouze barefootové boty, v místě, kde držím kabelku (bez popruhu přes tělo žádnou kabelku ve skutečnosti nenosím) mám břicho a fakt ne ploché. Nohy vypadají báječně, protože jsou v podpatcích, v kterých nezvládnu udělat ani krok. Vlasy mám nabarvené a obličej nalíčený, směju se, protože to na fotce vypadá líp – pršelo a focení byl děsný opruz. Najít polohu, kdy nebude vidět podbradek a břicho fakt není jednoduchý, chudák fotograf Tomáš. 

A kdo teda vlastně jsem? Jsem holka, co si ráda povídá s blízkými lidmi o všem a o ničem. Holka, co má spoustu emocí, které má na sobě ráda a pouští je všechny ven jen s málokým. Holka, co někdy píše básně. Holka, co vytváří různé věci. Holka, co miluje svou práci a už 15 let dělá to, co ji naplňuje. Holka, co hodně ráda zpívala a bojí se, že její zpěv bude někdo hodnotit. Holka, co moc ráda cvičí a pozoruje přitom svoje tělo, co dokáže. Holka, která propadla přírodním vůním, vykuřovadlům a čarování s bylinkami. Holka, která miluje kulturu, přírodu a vztahy s lidma.