Bylo nesmírně těžké mít ráda tělo, které je poraněné, flekaté od zánětů, zjizvené a deformované. Byla to pro mě každodenní výzva. Výzva přijmout to, že mám na těle více než 200 různě hlubokých, vystouplých a barevných jizev.
V letech 2014 – 2016 jsem měla závažné zdravotní komplikace kvůli zánětům spojeným se zlatým stafylokokem. Měla jsem takové bolesti, že jsem tloukla hlavou do zdi, omdlévala, krvácela jsem a dostávala ze svého těla doslova hrsti hnisu denně.
Bylo to pro mne velké učení o respektu svých hranic, respektu možností mého těla a taky o lásce sama k sobě a sebepřijetí. Tahle tři roky trvající zkušenost mne od základu změnila a změnila i postoj k mému tělu.
Ta nemoc jsem taky já. Ty hnusné, zkroucené, vystouplé, tmavé jizvy – to jsem taky já. Ten hnis je taky můj.
Vyzkoušela jsem všemožné strategie, jak se vyléčit, jak každý den tolik netrpět, jak zabít tu nemoc, jak ji udolat, odříznout od sebe. A až po nějakých dvou letech drsného boje mi došlo, že tudy cesta nepovede a budu to muset přijmout jako svou součást.
Ta nemoc jsem taky já. Ty hnusné, zkroucené, vystouplé, tmavé jizvy – to jsem taky já. Ten hnis je taky můj. To nebyla příjemná fáze, ale byla potřebná. Pomohla mi ke smíření. Smíření sama se sebou. Smíření s realitou nemoci, se svými programy a přesvědčeními, které ji podporují. Smíření s tím, že moje tělo vypadá odporně a že už není důvod ho za to trestat.
Ty jizvou jsou taky já
Můj zdravotní stav se začal zlepšovat. Možná už začaly zabírat všechny pročišťující techniky, diety, modlitby, meditace, terapie… ale myslím, že to sebepojetí hrálo klíčovou roli.
Mě osobně v tom velmi pomáhal tanec. I přes onemocnění jsem stále vystupovala v divadlech, a dokonce jsem v jednom představení měla taneční sólo, kde jsem tančila jen v sukni. I když bylo na představení jen intimní osvětlení, musela jsem své jizvy přijmout – jinak bych na jeviště nevlezla.
Velmi mi pomáhal tanec
Díky tomu, že jsem stále víc tančila, jsem byla schopná se svým tělem navázat hlubší kontakt, lépe mu rozumět a více se rozhodovat s ním v souladu. Taky mi to pomohlo v procesu přijímání svého těla, protože mu tanec velmi pomohl zjemnit pohyby i celkovou energii a já od té doby silně věřím, že v tanci vypadáme všichni nádherně a že je to naše největší přirozenost, která nás navrací k sobě.
Od roku 2017 jsem v podstatě bez příznaků, jizvy mi zůstaly jako připomínka potřeby respektu, přijetí a laskavosti sama k sobě. Dřív jsem hodně řešila, jak mám velký zadek, malá prsa a teď mi jizvy připomínají, že jsou závažnější věci na řešení a že mám být vděčná a vážit si toho, co mám. Tak si toho vážím a s úctou, respektem a pokorou o své tělo pečuju. Je to můj domov.“
Mirka Papajíková
