Nevím, kde začít. První slova píšu už počtvrté, mám pocit, že popsat příběh o životě v mém těle by vyžadovalo prostor na kratší román. Moje tělo je krásné, fakt je. Není na něm nic moc křivého, disproporčního, tlustého, ani divně tvarovaného. Je vysoké, má dlouhé nohy, krásné ruce s dlouhými prsty, medové vlasy a hezkou tvář. Já to všechno vím, ale necítím to tak.
V mém těle mi není dobře…
Není mi v něm dobře. Nejsem mu momentálně schopná dát dost energie a péče ani na to, aby menstruovalo. Tahle nespokojenost začala už strašně dávno a přispělo k ní nespočet různých maličkostí. Vlastně si nepamatuju, že bych někdy byla se svým tělem spokojená, ale dlouho se to prostě dalo nějak snést.
Připadám si strašně hloupě, když si uvědomím, kolik času a energie věnuju přemýšlení o svém těle
To, co ale rozeběhlo velkou nelásku, byla poznámka jednoho člověka, na kterém mi kdysi záleželo, o tom, že jsem ztloustla. Nikdy, vážně nikdy jindy mi nikdo nic takového neřekl. A s touhle jednou větou jsem probrečela takových slz, vzdala se tolika dobrého jídla, donutila se naběhat takových kilometrů.
Strašně mě mrzí, jak nefér se ke svému tělu chovám.
Připadám si strašně hloupě, když si uvědomím, kolik času a energie věnuju přemýšlení o svém těle, o tom, co mi na něm vadí, o tom, jak se s ním nemůžu srovnat. Přijdu si tím jako strašně povrchní člověk a je mi z toho pak ještě hůř. A ono si tohle vůbec nezaslouží. Je krásné. Je silné. Zvládlo se mnou uběhnout půlmaraton, nedokázala jsem uvěřit, jak rychle. Zvládne stojku na hlavě, dobře lyžovat, chodit několik dní v kuse po horách s patnáctikilovým nákladem na zádech. Strašně mě mrzí, jak nefér se k němu chovám, ale ať chci nebo ne, nejde to jinak.
Cítím, jako by to tělo občas nebylo moje, jako bych v něm nebyla doma. Jako bych byla doma v tragicky nedokonalém těle žijícím v jiné dimenzi. Snažím se pracovat na tom, abych se do toho svého těla mohla přestěhovat a přijmout ho za své, přijmout jeho nedokonalost, sílu a krásu. Skutečně to všechno vidět a neutíkat od toho. Nesnažit se ho donekonečna změnit.
Cítím, jako by to tělo občas nebylo moje, jako bych v něm nebyla doma. Jako bych byla doma v tragicky nedokonalém těle žijícím v jiné dimenzi. Snažím se pracovat na tom, abych se do toho svého těla mohla přestěhovat a přijmout ho za své, přijmout jeho nedokonalost, sílu a krásu. Skutečně to všechno vidět a neutíkat od toho. Nesnažit se ho donekonečna změnit.