Cvičím jógu, posiluji, uklízím, pracuji v advokátní kanceláři. Jsem velký perfekcionista. Mám dlouhé hnědé vlasy, jsem štíhlá a upřímně jsem nyní se svým zevnějškem velmi spokojená. Vždy jsem ale se sebou měla problém a neměla se ráda. To jen pro představu.

Jako mnoho žen i já jsem trpěla poruchami příjmu potravy. V 15 letech to začalo anorexií, pokračovalo záchvatovitým přejídáním a skončilo to bulimií. Díkybohu jsem z PPP venku, dokonce jsem i přirozeně zhubla, ale asi to nebylo to jediné, co jsem si měla v souvislosti s nepřijetím vlastního těla prožít. Před dvěma týdny jsem odešla z toxického vztahu. Konečně. Trvalo mi to rok a půl, ale lepší pozdě, než nikdy. Můj přítel měl narcistickou poruchu osobnosti, ale o tom teď psát nechci, i když i toto je asi spojeno s tím, jakým způsobem se ke mně choval.

Každý den jsem slyšela, že jsem tlustá. Když jsem řekla, že mi to vadí, vždy mi bylo vyčteno, že jsem přecitlivělá. Že je to vtip. Bylo na mne naléháno, ať jdu na plastickou operaci prsou. Navždy si budu pamatovat jeho větu: „Kdybys měla umělý prsa, mazlil bych se s nima každý den.“ Možná, že takhle věta by nebyla tak zlá, kdyby náš sexuální život byl v pořádku. Přítel se mnou ale spal jen jednou měsíčně, a to ještě z mé iniciativy. Slyšela jsem z jeho úst, že ho nepřitahuji. A mnoho dalších věcí. Celé na tom je nejhorší to, že ze všech stran slýchám komplimenty na svůj vzhled, jak z řad žen, tak z řad mužů. Ale můj bývalý přítel mne jen kritizoval. Dospělo to do bodu, kdy jsem se před ním nechtěla svlékat, aby mi zase neřekl něco o mém těle. Nikdy na mne nesáhnul, nelíbal mne. Jakmile jsem ho chtěla obejmout, nebo jsem se ho jen dotkla, odtahoval se ode mne. Byla jsem nešťastná. Nechci Vám vypisovat romány, ale cítila jsem potřebu Vám napsat aspoň něco :).

Moc Vám děkuji za podcast. Začínám se opět mít ráda. Nebo možná poprvé v životě?