Nedávno jsem narazila na podcast Sádlo a potom také na Moje tělo je moje. Musím říct, že jsem několik epizod Sádla obrečela. Bylo mi to tak blízké, jako bych slyšela své rodiče, sestry, spolužáky i partnerky… Najednou jsem měla pocit, že nejsem sama, komu se tohle stávalo a stává. Bude mi čtyřicet a moje máma má stále potřebu se vyjadřovat k mému tělu. A samozřejmě to se mnou myslí dobře.

Kdo je hubený, je šťastný a splní se mu všechna přání.

Ráda bych s vámi a se všemi ženami, které to potřebují, sdílela svůj příběh. Pamatuji si, že jsem jako dítě měla dvě velká přání: být baletkou a být učitelkou. Baletka byla synonymem lehkosti, ladnosti, nadýchaných sukní a záře reflektorů. Učitelka znamenala přirozenou hravost, zvídavost a cestu k poznání. Bude mi čtyřicet a obě přání se mi splnila. Cesta k nim ale nebyla snadná. Přibylo totiž další přání. Být hubená. Je to ale mé přání? Je to něco, co si přeji, abych byla já šťastná? Zdá se, že je to tak. Doma i ve škole mi dávají jasně najevo, že to jinak být nemůže. Kdo je hubený, je šťastný a splní se mu všechna přání.

Budou mě mít lidi rádi, když budu tlustá?

Vyrůstám v pochybnostech o sobě samé. Budu někdy dost dobrá? Budou mě mít lidi rádi, když budu tlustá? Můžu být učitelka, když nejsem hubená? A baletka? Tohle přání jsem vzdala jako první. Ne, tlusté baletky neexistují. Tečka. Nikdy nebudu chodit na balet, nikdy nebudu tančit. Jsem tlustá.

Byly to nevinné dětské žerty…

V devíti letech jsem psala Ježíškovi jednu jedinou větu: „Milý Ježíšku, přeju si, abych uměla přeskočit kozu.“ A možná jsem si přála, abych už nemusela na tělocvik a možná ani do školy. Ve třídě jsem to nikdy neměla lehké.
Doma se útočilo nenápadně a ne tak často. Když pršelo, moje sestry volaly „Honem, musíme se schovat pod deštníky!“ a pokládaly si hlavy pod má prsa. Písnička o tom, že mám prsíčka jak bábovky mi zní v hlavě dodnes. Byly to nevinné dětské žerty…

Tak ale už si vyberte, co po mně chcete!

„Máš to tričko nějaké upnuté, nechceš si vzít něco volnějšího?“ Třeba pytel na brambory? Nebylo to snadné dospívání. Pytle jsem nosila mnoho let. „Ty už máš na sobě zase ten pytel? Nechceš si vzít něco lepšího?“ Tak ale už si vyberte, co po mně chcete!

První sex. Kdybych se tenkrát mohla zahrabat pod zem, udělala bych to. „Já se na tu postel už nevejdu, všude jsou tvoje prsa a břicho.“ 

Ztrácím se a nemám se čeho chytit. Smrt na mě volá sladkým hlasem „Pojď, tady bude všechno dobrý.“ Chci ji obejmout a spočinout v jejím laskavém náručí.

Začala jsem se pomalu vracet ke svému skutečnému já a ke svému tělu.

Musím odejít, zmizet. Balím kufry a odjíždím za moře. Cítím úlevu, ale také velké překvapení. Ono to přijelo se mnou. Je to ve mně. Tohle jsem já? Ne, to je obraz, který malují jiní. Musím si tedy namalovat svůj vlastní.
Bylo mi třicet a pochopila jsem, že musím svůj obraz přemalovat. Ne pro jiné, ale pro sebe. Začala jsem se pomalu vracet ke svému skutečnému já a ke svému tělu.

Vyčistit plátno od starých nánosů barev. Oškrábat zaschlé vrstvy. Použít nové barvy, které zaplní prázdná místa.
Maluji už deset let. Stírám šmouhy, které tam čas od času zanechají jiní. Chodí kolem plátna, čmárají mi na něj a dělají skvrny. Omývám štětce zas a znovu, aby byl obraz čistý a zářivý. Stará barva je zatuhlá a špatně se vymývá. Místa se těžko překrývají. Stojí mě to hodně úsilí.

Já jsem malíř svého obrazu.

Někdy ten obraz nemůžu ani vidět. Nenávidím ho, přestávám malovat a dívám se, jak ho jiní ničí. Pokaždé se ale k obrazu vrátím. Já jsem malíř svého obrazu. Já. Mé tělo je jenom moje. Učím se s ním žít, cítit ho a přijímat ho.

Jsem učitelka na prvním stupni a ve třídě se cítím bezpečně. To je moje jeviště, na kterém hrajeme společně s dětmi naše životní role. Tady jsem šťastná, tady jsem to já.

Budu to já a moje tělo.

Už dva roky chodím na balet. Nemám nadýchané sukně, ale tančím. Lehce a ladně. Možná se jednou odvážím a splním si přání až do konce. Koupím si nadýchanou sukni a v záři reflektorů budu tančit sebe samu. Budu to já a moje tělo. Z celého srdce vám děkuji za tento projekt. Za to, že se můžeme propojit, byť jen skrze čtení příběhů, s ostatními ženami. A také za příležitost sepsat a sdílet naše životy, které jsou si tak podobné. 

Klára