Upozorňujeme, že následující příběh je velmi silný s citlivým obsahem (sebepoškozování, násilí).

Moje tělo je moje, ale než jsem na to přišla, musela jsem urazit dlouhou cestu. Vnímání sebe sama se mi zhroutilo ve 14ti letech, po tom, co se rodiče rozvedli a všechna pozornost se přimkla k mojí mladší sestře a já jsem si začala připadat zbytečně, nechtěně, sama… Mysl se rozhodla, že pozornost prostě potřebuje, protože i já jsem byla člověk, co chtěl porozumění, pohlazení, péči… Chtěl a potřeboval.

Kde se vzalo, tu se vzalo – přestala jsem jíst.

Vůbec nechápu, jak se to stalo, jak tak mladá holka dokáže přesměrovat všechna svá snažení do redukce hmotnosti. Nevím, jak jsem se naučila počítat kalorie, ale ještě více, kdo mi napovídal, co mám dělat. Jak si vysvětlit, že jsem zčistajasna začala schovávat jídlo do kapes, schovávat litry vody pod postel, než mě máma šla vážit, abych dokázala “lhát” o své váze. Vůle být ta, která je lepší, převýšila všechny mé dosavadní hodnoty a já jsem se ztratila. Kéž bych tehdy věděla, jak mi diagnostikovaná mentální anorexie, převrátí život naruby. A ne na krátkou chvíli. Na roky života.

S anorexií jsem nebojovala. Nechtěla jsem.

Bylo to něco, co jsem mohla kontrolovat. Jediná věc, která mě v něčem ujišťovala. Která mi říkala, že být hubená, je to jediné, co mi kdy může přinést radost a štěstí… Bohužel tato nemoc nedodržuje všechny sliby, které vám dá. Na chvíli se může zdát, že je světlo na konci tunelu a dokonce i to štěstí. Ale je to jen pouhopouhá iluze.

Zvrat nastal v roce 2017, kdy mi bylo 26 let.
Do té doby jsem klopýtala světem pod vlivem svého démona, umocněným léky, které jsem hltala
po hrstech. Byla jsem v hluboké pasti a neviděla jsem cestu ven. Ale v jeden den se vše obrátilo ještě k horšímu. A to jsem si slovo “horší” nedokázala ani
představit.

Věděla jsem, co se bude dít. Můj mozek a moje tělo najednou fungovalo na jiné frekvenci.

Toho odpoledne jsem šla s divným pocitem z práce dříve domů, protože mi nebylo dobře.
Svého souseda Jiřího, mladého kluka, jsem potkala před vchodem a optal se mě, jestli si s ním
dám drink. S díky jsem odmítla a omluvila se. Měli jsme společnou cestu do stejného patra,
protože bydlel se svým přítelem naproti mým dveřím. Ještě jednou mi byla položena otázka, zda-li jsem si jeho nabídku nerozmyslela. Jen jsem zakroutila hlavou. O hodinu a půl později jsem celá rozespalá uslyšela zvonek. Zněl dost naléhavě. Otevřela jsem dveře a spatřila jsem Jirku, který mi tvrdil, že mi nese peníze, které jsem půjčila jeho
příteli.

Znenadání jsem měla nůž pod krkem a soused mi šeptal do ucha, ať nekřičím, že si chce “
pouze” promluvit. Věděla jsem, že je to lež. Věděla jsem, co se bude dít. Můj mozek a moje tělo najednou fungovalo na jiné frekvenci. Věděla jsem, že to bude boj o přežití. Pod mou podmínkou jsme šli k němu domů, malé špinavé garsonky, plné láhví od piva a jiného alkoholu, kde to páchlo a nebylo vidět jediné čisté místo. Tolik jsem nechtěla, aby se za námi dveře zavřely…

Byla jsem donucena se svléknout do naha a ukázat své “ošklivé” tělo. Klepající se, jsem učinila, co mi bylo s křikem sděleno. Kalhotky spadly na zem a v té vteřině mě povalil na postel. Nebudu popisovat, co se dělo dále. Jediné, co jsem věděla, že takhle nemůžu odejít. Nesmím, protože ještě nebyl ten správný čas, ještě jsem na tomto světě neudělala vše, co chci. Téměř dvě hodiny jsem bojovala o svůj život. Do doby, než policisté vykopli dveře a já jsem konečně vyběhla z bytu.

S nespočet vážnými zraněními ohrožujícími na životě jsem byla odvezena na ARO do Vojenské
nemocnice.

Nemohla jsem mluvit, protože jsem měla zlomenou dolní i horní čelist, která byla sešroubovaná a tracheostomii v krku, takže jsem na papír mámě a tehdejšímu příteli napsala “zůstaňte silní”.

Byla jsem statečnější, než jsem si dokázala představit.

Děkovala jsem svému tělu za to, že to dokázalo a zůstalo se mnou.
A děkovala jsem, že byl zadržen na místě a o pár týdnů později dostal trest odnětí svobody ve
výši 20ti let. Děkovala jsem, že jsem zabránila, aby cokoliv udělal dalším holkám, protože jsem
nebyla jeho první oběť.

Vím, že musím říct, co mi umožnilo přežít, i když je to strašně těžké, protože se najednou vrací všechny emoce, vzpomínky, ale toto sdělení považuji jako svoji povinnost. Opravdu si přeji, abych nikdy nemusela zažít to, co jsem prožila, ale hluboce doufám, že to pomůže někomu, kdo je v podobné situaci, kdy se člověk cítí beznadějně a neví “co dělat”. Nikdy nezapomenete. Jednoduše nemůžete vypustit něco tak emocionálně drásajícího, ale můžete s tím nakonec žít.

Musíte si říci, že se stalo, co se stalo a nijak to nemůžete ovlivnit.
Nemůžete změnit minulost, i když je to to jediné, co by jste chtěli.
Nemůžete trávit čas a zaneprázdnit hlavu přemýšlením o tom samém.
Musíte to přijmout jako fakt. Vím, není to jednoduché, ale jiné řešení neexistuje.

Věděla jsem, co musím udělat, ale bohužel mě dostihlo Post-trauma, které se velmi rychle změnilo
v to, co jsem tak dobře znala.

Jídlo. Jídlo. Jídlo.

Opět jsem začala hubnout, tentokrát rapidněji a rychleji, než kdy dříve. Vše se mi absolutně bortilo pod rukama, Už jsem nevěděla, kdo jsem já a kdo je anorexie. Byla jsem 9x za půl roku hospitalizovaná Ke Karlovu po předávkování léky. Nikdo nevěděl, jak se mnou komunikovat, jak mi pomoci. Byla jsem hrozný, nespolupracující pacient.

Po propuštění jsem samozřejmě vážila ještě méně, neustále jsem kolabovala a byla jsem tak slabá, že jsem se po pracovní době zhroutila do postele, kde jsem primárně jen brečela. Z práce mě nakonec vyhodili, protože jsem tam neustále chodila pod vlivem léků a bylo zcela jasné, že na tom nejsem nejlépe.

Bylo mi to vlastně jedno. Všechno mi bylo jedno.

Lásku, co jsem dostávala od svého bývalého přítele, jsem vyměnila za nenávist k sobě a zničila tak dlouholetý vztah. Po rozchodu jsem se přestěhovala k rodičům a dále pokračovala ve své krasojízdě. Vůbec nic jsem si nepamatovala. Co jsem dělala, s kým jsem se stýkala, absolutně nic. Předpokládám, že jsem toho měla až – až.

A tak jsem se rozhodla jsem se, že v ponožkách vyběhnu do čtvrtého patra a vyskočím z okna. Až po několika stěžejních operacích se mě lékařka zeptala, jestli jsem skákala z nějaké střechy. Slzy mi tekly proudem. Plicní ventilace. Nemoci se vůbec pohnout. A další a další operace. Omlouvala jsem se svému tělu za to, co jsem mu způsobila. Věděla jsem, že si to nezasloužilo. Zároveň jsem byla smutná a ptala se sama sebe “Nelo, proč? Proč?” – Vůbec si nedokáži představit, jaké to muselo být pro mámu, když mě našla ležet dole v trávě, schoulenou do klubíčka. Ale na sebelítost nebyl čas. Opět jsem musela dát vše do toho, aby se moje tělo dostatečně uzdravilo.

Opět jsem musela dát vše do toho, aby se moje tělo dostatečně uzdravilo.

Strávila jsem přes půl roku na různých oddělení v nemocnici, sama, bez návštěv, protože se u nás objevil Covid a vše bylo velmi přísně regulováno. Své narozeniny jsem oslavila sama, s pláčem. Nedokázala jsem si představit, jak přežít další den. Nikdo mi nic neříkal, nevěděla jsem, co se bude dít. Byla jsem informována pouze o operacích, kterých nakonec bylo sedmnáct. Když jsem byla kvůli zauzlování střev operována na chirurgii, vzala jsem do ruky a vytočila číslo.

Byla jsem tak vděčná za vše, čeho se mi dostávalo.

“Mami, vezmi mě prosím domů. Vše se tu jen a jen zhoršuje.”
Nevěřila jsem, ale opravdu jsem se jednoho dne ocitla doma, ve své posteli, Byla jsem tak vděčná za vše, čeho se mi dostávalo. Začala jsem si vážit maličkostí, které jsem dříve brala jako samozřejmost. Strávila jsem přes rok a půl v té stejné posteli. Nemohla jsem si ani pořádně sednout do vozíku, protože jsem neměla a stále nemám zahojenou ránu po plastice zad. Ale doufala jsem, měla jsem víru, že si přeci zasloužím něco víc. Stejně tak jako moje tělo. Postupně jsem se začala zajímat ještě více o veganskou stravu, o to, co tělo přesně potřebuje a byla jsem pevně rozhodnutá, že už dále nechci žít ve strachu, slzách a tak příšerně bolesti. Nechtěla jsem už nikoho zraňovat. Chtěla jsem se posunout směrem vpřed a být tou, kterou nic nezastaví.

Byla to opravdu ta láska na první pohled.

Stále jsem v procesu uzdravování se, ale vím, že jsem na správné cestě.
Bude sice dlouhá, ale díky Bohu, že nejsem tam, kde jsem byla. Do té cesty se mi zcela znenadání objevil někdo, o kom jsem nemohla ani snít. Byl pro mě více, než kdy kdokoliv jiný. Byla to opravdu ta láska na první pohled. Řekla bych dokonce, že na první vteřinu, kdy vkročil do mých dveří.

Je pro mě nekonečnou inspirací, kterou se snažím přetvářet v lásku k sebe samé a svému tělu. Každý den mi šeptá, jak je krásné a já tomu začínám věřit. Musela jsem uvěřit tomu, že mezi “highs” a “lows” existuje něco krásného, co mě posiluje, co mě povede tam, kam skutečně patřím.

Vymazala jsem ze své hlavy všechna “vždyť jsem to věděla” – “říkala jsem ti to” – “měla jsi to přeci vědět lépe!” a “všechno je špatně”. a dala jsem prostor pozitivním, uzdravujícím myšlenkám. Musela jsem si projít svými náladami, mojí nemocí, mými přesvědčeními a začít pracovat s tím, co jsem v tu chvíli dělat mohla. Nenechat dny jen tak plynout, nelimitovat se, neakceptovat, že něco nemůžu nebo nedokážu.

Začala jsem se usmívat a šlo to přímo od srdce.

Nasávala jsem to dobré, co mě cestou potkávalo a snažila se to šířit všude kolem.
Chtěla jsem, aby všichni věděli, že “nemožné” prostě neexistuje.
Začala jsem se usmívat a šlo to přímo od srdce.

Jsou zde popsány okamžiky, které jsem považovala za důležité a které mě hluboce zasáhly. Přineslo mi to zpět vzpomínky, které nemohu jen tak setřást. Bojovala jsem s příšerami ukrytými v hlavě, aniž bych věděla, že ten démon, to monstrum, jsem po celou dobu byla já. Psaní těchto slov mě donutilo udělat nezbytné kroky, které jsem potřebovala, abych se mohla skutečně změnit.

Protože i když máte toho nejlepšího psychoterapeuta na světě, je jen na vás, aby jste se rozhodli.

Vy to musíte udělat.
Člověk musí někde začít.
A dělat lepší rozhodnutí je mojí povinností.

Všechny vás obdivuji